Moje generace vyhrála historický jackpot

 Když se dozvíte, že vaším protějškem, třeba v obchodním jednání, bude skaut, co od něj čekáte?

Jakmile začala ta šílená agrese Ruska vůči Ukrajině, řešili jsme dobrovolnickou pomoc. Přišel jsem na jednání se šéfem sociálního úřadu. Představil jsem se jako Miloš Říha, skautsky Šípek, s tím, že jim rádi pomůžeme. „Nazdar, já jsem Pišta!“ odpoví mi. Najednou vznikl nečekaný typ vztahu, oba jsme v minulosti zažili, že se můžeme spolehnout na druhé. Zdráhal bych se ale označit jej za skautský. Spíš obecně lidský. Skauting podle mě není jaderná fyzika, žádná geniální myšlenka nebo velké tajemství. Je to vlastně docela jednoduché – člověk v partě se musí postarat sám o sebe a převzít odpovědnost za ostatní. Zpravidla v prostředí, kde si nerozsvítíte nebo musíte zatopit. Tyhle zážitky v člověku opráší, co je lidské.  

Pocházíte ze skautské rodiny?

Skautem jsem odmala, ale nebylo to tak, že by mě k tomu rodiče přivedli. Tátu kdysi křtil páter Jiří Reinsberg, velká skautská postava. Když jsem zatoužil být skautem, vzal mě táta za tímhle knězem, který kdysi založil skautský oddíl. Tou dobou jsem intenzivně hrál fotbal, čtyřikrát týdně jsem chodil na tréninky. To bylo úplně jiné prostředí! Na fotbale peskoval trenér, tedy řvoucí člověk, děti, aby rychleji běhaly a přesněji nahrávaly. Dokonce i v naší klukovské partě na fotbale byla cítit soupeřivost. Mluvilo se sice o týmu, ale ten byl založený na srovnávání, kdo je lepší hráč. Dospělí v nás tuhle soutěživost podporovali. A najednou ve skautu bylo všechno jinak. Chodil jsem do střediska Mawadani v Praze na Klamovce. Vedoucí, tehdy už dospělý student, mi nabídl tykání! Zároveň nás jako děti dokázal vytáhnout za naši subjektivní hranici bezpečí. Protože za ní se dá zažít něco nového.      

Odkud se počátkem 90. let vzal skautský vedoucí?

Pocházel z křesťanské rodiny, kde se skautská tradice udržela od dob po válce. Podobné kruhy o sobě dobře věděly, a když se v roce 1990 vrátila svoboda, vrátily se i ony do služby. Ve skautské paměti je spousta zajímavých momentů, často problematických – třeba když část skautského vedení uvěřila myšlenkám komunismu, vtrhla na ústředí a ovládla je. Pro mě bylo vždy důležité paměť skautské organizace promýšlet, přišlo mi, že k ní skautská organizace nemá žádný zvláštní vztah. Možná se bála, že společnost bude brát skauta jako věc minulosti, tradici bez života. Myslím, že se nám to povedlo otočit. Měl jsem štěstí, že jsem se setkal se zajímavými skautkami a skauty, vězněnými v 50. letech za to, že vedli skautský oddíl. To byly neuvěřitelné vzory, protože si zachovali osobní integritu a entuziasmus. Nezahořkli, dokázali si v těžkých podmínkách najít pro sebe smysl, tu slavnou Maslowovu pyramidu potřeb obrátili vzhůru nohama. 

Dvakrát jste zmínil spojitost skauta a křesťanského prostředí. Patří to ke skautské identitě?

Skauting dnes existuje ve dvou stovkách zemí na světě. Zhruba sedmdesát milionů skautů a skautek, značná část se pravděpodobně hlásí k islámu. Připadá mi, že skauting je cosi jako entuziastická odnož křesťanství, která si našla nadkonfesijní povahu. Kdybych měl definovat, k čemu skautská výchova směřuje, pak jde o všestrannost, díky níž by člověk měl být schopný zvládnout odpovědnost vůči sobě samému, vůči společnosti a světu a vůči hodnotám, které jej přesahují. 

Řešil jste jako dospívající konflikt s těmito hodnotami, že jste třeba nechtěl být takový „klaďas“?

Myšlenka skautingu mě kdysi ohromně oslovila. Ani v dospívání jsem nenarazil na její limity. Nemám pocit, že bych měl vymyslet něco sofistikovanějšího nebo velkolepějšího. Jako křesťan mám komplikovaný vztah ke katolické víře, v poslední době častěji nacházím duchovní rozměr na procházce po hřbitově než při nedělní mši. Ale obecně je podle mě důležité budovat osobní vztah k tomu, co je pravda a láska, solidarita nebo odvaha. Když se podíváte do textů zakladatelů skautingu, najdete poměrné obecné formulace jako „zanechat svět lepší“. Nedá se to exaktně změřit; v první řadě jde o přesvědčení, že svět vůbec o něco lepší být může. Že můžu být aktérem změny k lepšímu. Skauting není vyprávění o úžasném dokonalém světě. Spíš příběh, že stojí za to ráno vstát z postele a něco málo udělat. 

Zároveň je to pedagogický koncept, metoda, která říká, že v oddílech se pracuje s tím, čemu říkáme skautský zákon. Není napsaný na zdi, ale říká věci, které jsou prakticky žitelné v oddíle, třeba že skaut je hospodárný nebo pravdomluvný. Takže když dá v oddíle jeden druhému pěstí, vedoucí oddílu konflikt zastaví a reflektuje, co se stalo. 

Jak se to vedoucí učí?

To je naše silná stránka a zároveň slabina. Organizace stojí na lidech, kteří skautem sami prošli. Co se člověk naučí, později odevzdává, replikuje vzorce chování. Což je zároveň limita věci. Může vést k uzavřené komunitě žijící výlučně z vlastního příběhu. Baví mě představa, že zakladatelé skautingu dokázali nabídnout program pro kluky a holky padesát let před tím, než někdo použil pojem adolescent. Nedlouho poté, co Baden-Powell se svým nápadem přišel, bylo v Londýně sto tisíc skautů, kluci táhli kárky do lesů, kde začali tábořit. 

Na ramínku tu visí skautská košile, kolem krku máte skautský šátek. Jak důležitou roli ve skautingu hraje uniforma?

Šátek v našem oddílu představoval symbol přijetí do party. Ve Skautském institutu jsme členkami a členy Junáka tak z poloviny, ale všichni, kdo tu pracují, dostanou šátek a je na nich, jestli ho nosí. Už zakladatel Baden-Powell chápal skautskou uniformu na způsob té školní, tedy oblečení stírajícího sociální rozdíly. Vybral na první skautský tábor v roce 1907 děti ze všech společenských okruhů, od slumů po šlechtické rodiny, a ukázalo se, že to funguje. 

Po roce 1989 se u nás vyjevily „tajné dějiny skautingu“. Bratr Chrobák, tedy Václav Havel, byl prezident, sestra Holinka, tedy Helena Illnerová, předsedkyně Akademie věd, například. Jak uvažujete o tradici, aniž byste z ní udělali trafiku a pomník?

Samozřejmě je třeba tradici nezbožštit, ale hrdý jsem. Zároveň platí, že stejně jako ve společnosti je i mezi skauty dost blbců. Že je člověk pitomý nebo blbec, se nám koneckonců přihodí každému. Nějaké základní hodnoty se vyjeví teprve ve složitém momentu. Mám dojem, že moje generace vyhrála historický jackpot. Skauting dostal vzácných třicet let, kdy může fungovat a rozvíjet se. Je dost možné, že nejtěžší věci nás teprve čekají a pak se teprve ukáže. Nakonec je možná největší hodnota skauta, že vytváří mezilidská přediva, která se vynoří v těžkém okamžiku. 

Takovým okamžikem byl nejspíš i rok 1970, kdy byl po oblevě za Pražského jara skauting znovu zakázaný. Pamětníci pronásledovaní a věznění v 50. letech nebyli ochotni ke kompromisu, jiní argumentovali, že je třeba zůstat s dětmi, byť pod hlavičkou Pionýra nebo turistických oddílů…  

Těm druhým se to nepochybně často povedlo, jenomže dvacet let je už tak dlouhá doba, že děcka v oddílech zapomněla na to, že jsou skauti. Teď zobecňujeme, ale v 90. letech se skutečně znovu spojily názorové proudy a začaly debaty a hádky. Netýkaly se ani tak skautingu jako osobních křivd z minulosti. Toho, kdo dostál skautským hodnotám osobní pravdivosti a kdo si zadal s režimem. Potom tu byl ještě třetí proud, Petr Maišaidr, skautský vedoucí z Vinohrad, který namočil československou vlajku v krvi čtyř zastřelených okupanty v srpnu 1968 a potom vedl dvacet let ilegální skautský oddíl. Podle mě trvalo nějakých patnáct let, než se staré spory vstřebaly. Další zápas se vedl o povahu skautské pedagogiky. Dvacet let, kdy byl u nás skaut zakázaný, doba nestála, objevily se nové proudy, například zážitková pedagogika. Lidi, kteří s ní měli zkušenost, ji považovali za směr pro skauting.  

V 90. letech byla v názoru na minulost rozdělená celá společnost, možná je dodnes. Jak to vyřešil Junák – český skaut?

Ze vzpomínek je zřejmé, že Junáku hrozilo rozštěpení. Dělo se třeba, že přišla skupina s myšlenkou, že nechce být Junák, ale Svaz skautů. V 90. letech byl v tomto směru významný psycholog Václav Břicháček, který pro skauty objevil zážitkovou pedagogiku, organizoval kurzy pro rovery. Myslím, že vychoval proud, který Junáka nakonec převzal.  

Kdybyste tohle dilema z roku 1970 sám zažil, kterou cestu byste zvolil?

Těžká otázka. Nejsem si jistý, jestli bych našel odvahu na skautský underground. Pocitově bych se tipoval na toho, kdo zůstane s dětmi. Měl bych nejspíš tendenci v rámci stávajícího režimu hledat nějaké cesty. 

V souvislosti se skautingem se často mluví o morálních hodnotách. Jak jim rozumět třeba v téhle debatě o minulosti skauta? 

Často přemýšlím, jestli jde o vznešenost slov, jako je „hodnota“. Při skautském vzdělávání jsem zažil skvělou aktivitu, které se říká Balón. V pomyslném koši máte nějakých dvacet slov, která se dají označit za hodnoty: pravda, láska, solidarita, peníze… Koš je těžký, balón začne klesat, něco musíte vyhodit. Otázka pro všechny v koši zní, co v něm nakonec zbude. Jestli se dobře pamatuju, na konci stejně vždy zbývá to, čemu říkáme pravda a láska. Permanentní setrvávání v nepravdivosti je v tomto smyslu nelidské, rozkládá vztahy.

Jenomže neomalená „pravdivost“ může vztah zničit. Jak souvisejí vztahy s pravdou a láskou? 

Myslím, že slovo pravda se týká toho, jak se člověk vztahuje ke světu, co v něm hledá. Slovo pravda s hledáním souvisí. Pokud jde o lásku, věřím, že člověkem se stáváme ve vztazích s druhými. Pro mě slovo láska definuje kvalitu vztahů. Ta dvě slova vystihují, kým bychom chtěli být. Moje generace zatím neprošla tvrdým testem, jestli tyhle hodnoty dokáže unést. Ale mám za to, že skauting je v tomto směru banálnější. Zaprvé, jedná se o zážitek něčeho opravdového. Vidět východ slunce je důležité, dává ponětí o čase. Zout si boty a jít kilometr korytem potoka je bytostně spjaté s naším fyzickým tělem. Zadruhé, odmala člověk zažívá, že nejspíš nikdy nebude sám se sebou hotový. Což je v rychle proměnlivých časech zajímavější než představa, že jakmile člověk dospěje, je hotovo. Skauting je program osobního růstu. Ráno vstát, něco se dozvědět, naučit, udělat. Zatřetí, v době nabízející tolik možností může jejich množství člověka paralyzovat. Ve skautu člověk zažil, že se musí rozhodnout, protože nese odpovědnost. Jde o vrstevnickou výchovu, není tu dospělý, který vše zařídí. Co lze, se předá do rukou dětem. Člověk sám sebe dokáže chápat jako aktéra, který má vliv. Sociální psychologové tomu říkají těžiště kontroly. Když ho nemáte v sobě, jste vláčený okolnostmi. Pro mě je tohle téma spojené s otázkou demokracie. 

Nabízíte zakládání něčeho, co se jmenuje Fórum Skautského institutu. Jestli dobře chápu, jde o buňky občanské společnosti. Co je v nich skautská přidaná hodnota?

Dnes už existuje čtrnáct takových fór, jedno dokonce i na Slovensku, pracuje v nich několik stovek dobrovolníků. Opravdu mají být buňkami občanské společnosti, ale v tom přidaná skautská hodnota nespočívá. Nicméně cosi skautského na tom je! Fóra nejsou našimi pobočkami, ale ukázkou výchovné práce s mladými dospělými. Jde o pokus nabídnout dospělým nějaký smysluplný osobní rozvoj v duchu hodnot skautingu. Není to nic složitého. Rozhlédněte se kolem sebe, zkuste najít téma, výzvu, problém, dejte dohromady partu, udělejte nějakou akci, která se promítne do veřejného prostoru. Tuhle myšlenku skauti určitě nevlastní, ale připadá mi skautská. 

Přemýšlíte o skautu jako o politické síle?

Z Junáka se nikdy nestane politická strana. Ovšem organizace, která považuje za jednu z klíčových hodnot přírodu, se za životní prostředí nemůže nestavět. Pokud je obrovské společenské téma proměna krajiny a klimatická změna, organizace, která v tématu nemá expertizu, nedokáže ve veřejném prostoru vést debatu na toto téma, přestane být v této oblasti autentická. Odpluje do propadliště dějin, stane se z ní skanzen, chození v kroji. Neustále se jako Skautský institut dostáváme na hranici, kde se tvoří identita naší organizace. Obrovské téma je třeba duševní zdraví dětí. Snažíme se v oddílech vytvářet respektující prostředí, ale nechceme je vytvářet jen pro sebe. Cítíme, že je to společenské téma, které by mělo jít do škol. Pro bezprizorné děti z Ukrajiny jsme vyčlenili lektory a po skautsku jsme za nimi šli do škol. Obecně má ale Junák vůči politice silně vybudovanou kulturu nevměšování se.  

Jsou politické konstelace, kdy to jde hůř. Vedete institut od roku, kdy se Miloš Zeman stal prezidentem, což trvalo deset z vašich jedenácti funkčních let. Jaké to bylo?

Nepřísluší mi Miloše Zemana komentovat z pozice ředitele Skautského institutu, ale jako Miloš Říha to říci můžu. Pro mě je to temná postava českých dějin. Člověk si může vybrat, jestli do společenského dialogu vnáší zapšklost a snaží se moc urvat tím, že v lidech probouzí cynismus, rozkladné chápání vztahů. Což je v příkrém rozporu s tím, co skauti žijí. 

Často se teď mluví o resilienci, odolnosti jednotlivců i společnosti. Co pro vás ten pojem znamená?

Schopnost postarat se o sebe a o druhé. Tak třeba, naučit se zabalit batoh na výpravu, vzít s sebou, co potřebuju. Dobrý skautský oddíl navíc umí jako parta pomoci, když to v batohu nenajdu. Nebo skautský tábor. Přijedete na louku a nečeká tam komornictvo, které se postará o střechu nad hlavou. Je velké téma pro skauting, jestli se tahle schopnost neztrácí; dříve skautské tábory trvaly tři čtyři týdny, nyní se často jezdí na dva týdny. 

Říkáte, že vaše generace skautů vyhrála dějinný jackpot. Jak byste jako sociolog a demograf vystihl vztah skautů ke společnosti?

Dobře to shrnul náš zakladatel A. B. Svojsík, který před smrtí odjel do Sovětského svazu. Později lakonicky poznamenal, že totalita vylučuje skauting a skauting vylučuje totalitu.