Je to jako investice do startupu, říkají o filantropii manželé Krejníkovi

Začínáme váš první veřejný rozhovor. Publicitě se jinak vyhýbáte. Proč jste se rozhodli změnit názor?
Soňa: Nadace se rozjela, ukotvila, v září minulého roku byl náš tým posílen nástupem Ondřeje Zapletala s jeho mnohaletými zkušenostmi z neziskového sektoru, a jeho přínos je zásadní. Máme pocit, že jsme připraveni nadaci představit.
Miloš: Díky prvním výsledkům naší nadace, spolupráci se skauty na jejich nových klubovnách nebo s Centrem paliativní péče, a právě díky Ondřejovi máme pevnější půdu pod nohama: víme lépe, co dělat, co nedělat, jak nad filantropií přemýšlet, jak vše vyhodnocovat.

Máte ke skautům blízko už od dětství?
Soňa: V dětství jsem se s nimi nepotkala, nikdo z mých kamarádů ani z rodiny do skauta nechodil. Jen jsem věděla, že existují. V pubertě jsem závodně tancovala, což mi zabralo hodně volného času, takže ho na jiné zájmy moc nezbývalo. V 17 letech jsem s rodiči odjela do Austrálie a do Česka jsem se vrátila asi po deseti letech světoběžnictví. Až v té době jsem začala skauty lépe poznávat. Čím víc o nich vím, tím víc mi dává smysl jejich hodnoty podporovat a šířit. A těší mě, že k tomu můžeme díky jednomu z projektů naší nadace přispívat.
Miloš: Já jsem skauty začal více vnímat až v dospělosti ve spojitosti s různými důležitými společenskými událostmi, jako jsou např. oslavy sametové revoluce na pražské Národní třídě. Vždy jsem je proto vnímal jako ty, kteří ctí a usilují o zásadní společenské hodnoty.

Kdo v dětství vaše hodnoty utvářel?
Miloš: V první řadě rodiče, kteří mi dali bezpodmínečnou lásku a já jsem jim za to opravdu vděčný.
Soňa: U mě to byli také rodiče, kteří mě vedli k zodpovědnosti, pracovitosti, disciplíně a nezávislosti. Dali mi také touhu objevovat svět. Opravdu hodně jsem jako dítě četla a ty knihy mě rovněž ohromně formovaly.
Soňo, co vás zavanulo až na druhý konec světa, do Sydney?
Stručně řečeno, touha rodičů vyzkoušet si život v dlouhodobě svobodné zemi. Zvítězila Austrálie, konkrétně slunný Queensland. Rok po našem příjezdu jsem dokončila střední školu a nastoupila na architekturu a University of Sydney, zatímco rodiče zůstali poblíž Brisbane.

Miloši, vy máte za sebou rozjezd úspěšné firmy Qminers, jaká byla vaše motivace, když jste firmu zakládal? Co pro vás tehdy znamenal úspěch?
Motivací bylo dokázat postavit funkční projekt od nuly. Chtěl jsem se v něm realizovat, uplatnit své schopnosti a upřímně také vydělat peníze a získat tak v životě více nezávislosti, možností, a tedy svobody.

Vzpomenete si na svůj první větší dar?
Soňa: Na gymnáziu jsem prodávala kytičky v rámci boje proti rakovině. Je to už 20 let a tato sbírka stále běží, teď si zase já kupuju kytičky od těch školáků. Asi hodnotnější počin pak ode mě bylo dobrovolničení na stavbě školy ve velmi chudé čtvrti Arequipy, města v Peru. Strávila jsem tam tuším jeden měsíc. Moje tehdejší charitativní počiny byly hlavně nefinanční, protože jsem si zkrátka nemohla dovolit větší částky.
Miloš: Ještě před pár lety jsem si myslel, že to bylo sto tisíc korun Člověku v tísni na školu v Africe. Dnes si o něco lépe uvědomuji, jak významné byly dary pro mého pradědečka, které jsem mu jako malý kluk vlastnoručně vyráběl k jeho narozeninám a on si jimi zdobil svůj vršovický byt. Je velkou otázkou, jak měřit velikost daru.

Došli jsme k tomu, že odpověď najdeme v křesťanství, které vše o tom, jak správně prožít život, sděluje. Pro nás to znamená pokusit se najít naplněný vztah k sobě samému, k druhým lidem, k okolnímu světu a k Bohu. Odtud pocházejí nám všem známé hodnoty jako třeba láska k bližnímu, poctivost, soudržnost a další. Teoreticky všichni víme, že je dobré život nepromarnit. My bychom rádi, aby ho co nejvíce lidí opravdu žilo smysluplně, a byli tak sami se sebou spokojení.

Ten největší dar možná přichází nyní, a to vklad do vámi založené nadace Benetheo. Její mise se v posledních měsících postupně proměňovala až do dnešní finální podoby. Shrnujete ji zjednodušeně řečeno slovy, že budete podporovat ty, kteří hledají cesty k životnímu naplnění. Co „životní naplnění“ znamená pro vás?
Soňa: S Milošem si často povídáme o tom, jak život chceme prožít, abychom se mohli ve stáří spokojeně ohlédnout a říct si: Prožil jsem ten život dobře, nepromrhal jsem ho a ničeho zásadního nelituju. Došli jsme k tomu, že odpověď najdeme v křesťanství, které vše o tom, jak správně prožít život, sděluje. Pro nás to znamená pokusit se najít naplněný vztah k sobě samému, k druhým lidem, k okolnímu světu a k Bohu. Odtud pocházejí nám všem známé hodnoty jako třeba láska k bližnímu, poctivost, soudržnost a další. Teoreticky všichni víme, že je dobré život nepromarnit. My bychom rádi, aby ho co nejvíce lidí opravdu žilo smysluplně, a byli tak sami se sebou spokojení.

A když si tedy představíte sebe v 80 letech, jak poznáte, že jste skutečně prožili naplněný život?
Miloš: Z mého pohledu jde o ultimátní cíl a člověk si asi nikdy nebude jist, jestli ho dosáhl. Pořád má na čem pracovat. Pro mě je to život, kterému nic nechybí, žitý správně tak, aby z nás měl Bůh radost. A právě ten úkol je hledat, co to je. To je podstata, to hledání. Rozhodně netvrdíme, že existuje jediná cesta k cíli a my přesně víme, jak tato jediná cesta vypadá. A stejně k tomu přistupujeme i v nadaci: jde nám o vzbuzení zájmu o hledání spíše než předkládat odpovědi. Přirozeně se ale inspirujeme v nadační práci cestou, po které jdeme my v soukromém životě, v kterou věříme.
Soňa: Představuji si, že to pro mě bude znamenat, že nebudu ničeho zásadního litovat, ani toho, co jsem udělala, ani toho, co jsem neudělala. To vše v rámci těch čtyř vztahů, o kterých jsem mluvila, tedy k sobě samému, k druhým lidem, k okolnímu světu a k Bohu. Snažím se ponaučit se i od jiných lidí a jejich zkušeností. Často slyšíme věty ve smyslu „škoda, že jsem se více nevěnoval dětem“ nebo „rozhádal jsem se s někým v rodině a teď mě to mrzí“. Přijde mi, že se většinou jedná o lítosti z nepovedených vztahů, než aby někdo litoval, že nestrávil více času v kanceláři vyděláváním peněz. To jsou pro mě ony důležité hodnoty a jsme zpátky u vztahů.

Ve své misi proto píšete, že podporujete lídry, kteří mají ambici a potenciál inspirovat širší společnost právě k zmíněnému hledání cest k – zjednodušeně – naplněnému životu. Jak si můžeme konkrétně představit onoho lídra? Jaké má charakteristiky?
Miloš: Jsou to lidé, se kterými máme průnik v cílech a hodnotách. Jsou to ti, kteří dokážou strhnout ostatní, mají potřebné schopnosti a znalosti a dokážou zařídit očekávanou kvalitu a dopad. Máme v ně důvěru, že naše společné cíle naplní a dotáhnou do konce, aniž bychom je museli táhnout my. Ta schopnost konat je zásadní. Nabízíme podporu, ale nejsme ti, kteří je kontrolují, do něčeho nutí nebo někoho někam vláčí.

Můžete tedy uvést konkrétnější příklad, koho a jak nadace podporuje?
Miloš: Například skauti. Tam vidíme velký průnik. Svým obrovským dopadem, navíc rostoucím, jsou lídrem v oblasti výchovy dětí. Vědí, co dělají, my jim to nemusíme říkat. V rámci spolupráce jim nabízíme pomoc v oblastech, kde to potřebují. Sami si identifikují dosud nenaplněné potřeby. Konkrétně teď spolupracujeme na skautských klubovnách. Povedlo se propojit skauty se skvělým architektem Honzou Tyrpeklem, který nám pro toto téma přišel nejvhodnější. Toto propojení zajistilo zrod myšlenky modulární klubovny. Může jít o zásadní změnu v uvažování, jak se v současnosti stavějí skautské klubovny. Naše podpora není jen nabídkou finanční pomoci, ale také propojováním lidí. Tady opravdu může vzniknout něco velkého a nutným předpokladem úspěchu opět je, že oni to vše pak budou schopni samostatně dál rozvíjet.

Vaši roli je tedy možné vnímat jako akcelerátor nápadů těchto lídrů.
Soňa: Ano, nabízíme jim nad rámec finanční podpory i odbornou pomoc šitou na míru a pomůžeme jim rozvinout potenciál jejich myšlenky. Od začátku je zároveň snahou přivést program do stavu, kdy je na nás zcela nezávislý.

Takže se chcete partnersky spojit se zavedeným projektem, který má tradici. A ten posunout na vyšší úroveň. Je to tak?
Soňa: Ano, spolupracujeme se zavedenými organizacemi. Chceme rozvíjet a stavět na existující expertize a excelenci.
Miloš: To neznamená, že nemáme ambici podporovat nové myšlenky, naopak. Program se skauty je o zásadní změně v přístupu ke stavění kluboven s důrazem na kvalitu a efektivitu návrhu současně.

Můžete uvést další příklad?
Miloš: Podobně spolupracujeme s Centrem paliativní péče, se kterým promýšlíme osvětovou činnost pro širokou veřejnost k tématu umírání. Naším cílem je prostřednictvím tohoto tématu inspirovat k hledání cest k naplněnému životu. Když to shrnu, podporujeme nové myšlenky, nové rámce a programy, které jsou postaveny na existujících organizacích a schopných lidech.

Kolik ročně do podobných projektů investujete?
Miloš: Pracujeme s ročním rozpočtem nadace 13–15 milionů korun, což vzhledem k našim vysokým cílům z hlediska dopadu nejsou úplně velké částky. Proto se snažíme, aby se „za málo peněz stalo hodně muziky“, a toho lze docílit tím, že budeme vstupovat do relativně rizikových počinů, což jsou zpravidla ty, které jsou na začátku. Je to jako investovat do startupů. Cílem je dosahovat pákového efektu, tedy že pomůžeme vytvořit něco, co bude natolik silné a smysluplné, že na tom budou chtít spolupracovat i další filantropové a půjde to již dělat i bez nás. Tento přístup lze podle nás uplatňovat i v neziskové sféře. Uvidíme, jak budeme úspěšní.

Jak a podle čeho zjistíte, že projekt uspěl?
Miloš: Je samozřejmě otázka, jak to měřit. Dlouho jsme to promýšleli a došli k závěru, že nejjednodušší a zároveň rozumnou formou měření jsou peníze, byť je nebezpečné koukat pouze na ně. Dá do daného projektu někdo další peníze? Pokud ano, dává mu to smysl. Není to zdaleka dokonalé vodítko, ale něco říká. Sledujeme také dopad na širokou veřejnost, tedy kolik lidí projekt zasáhne celkově a zda má celostátní dosah.

Jaké další partnery pro spolupráci kromě nevládních organizací hledáte?
Soňa: Dají se v podstatě rozdělit na dva druhy: odborné poradce a filantropy. S odbornými poradci zajišťujeme nefinanční potřeby našich programových partnerů, které během naší spolupráce vyvstanou. Roli filantropů, kteří jsou ochotní se zapojit do našich programů, vidím dvojí – jednak jako nezbytný partner k zajištění udržitelnosti programů a jednak jako hodnotnou zpětnou vazbu. Pokud je takový partner ochoten zapojit se nemalými částkami, pak se dá říct, že svoji práci snad děláme dobře.

Miloš se v minulosti věnoval algoritmickému obchodování, nyní je aktivní v developerských projektech a investování. Soňa zase působila v oblasti architektury a udržitelnosti v budovách. Hledáte propojení se svým profesním životem?
Soňa: Architekturu jsem vystudovala a nějakou dobu v oboru pracovala. Miloš se také pro architekturu nadchnul a začal budovat vlastní developerskou firmu. Nás architektura a umění nesmírně baví a přirozeně tak tíhneme k nápadům, ve kterých je potenciál je využít. Připadá nám, že to krásně sedí i s naší vizí, protože prostřednictvím architektury i umění se dá dobře šířit. Prostředí, ve kterém se pohybujeme, na nás má neuvěřitelný vliv. Ve chvíli, kdy se nám podaří, aby děti ze skautu chodily do skvělé klubovny, která jim poskytuje pro ně podvědomě opravdu to správné prostředí pro jejich aktivity, tak už tímto prostředkem se předává něco důležitého. Takže v tom vidíme velký potenciál.
Miloš: Snažím se, aby vše v mém životě bylo konzistentní. Aby filozofie byla pořád stejná. Jak správně žít a co je správně? Tato témata mi rezonují jak v byznysu, tak v nadaci i v soukromém životě a rodině. A proto i ten development chceme dělat správně. Nejen aby to vycházelo finančně v tabulkách, ale aby naše podnikání mělo pozitivní dopad na společnost. Stejně tak uvažuji o investicích, ať už do startupů, či do akcí. Také investovat chci správně.

Až se jednou za pár desítek let budete ohlížet a budete se dívat na nadaci a její dopad, kdy pro vás přijde moment, kdy si řeknete, že to bylo „správně“?
Soňa: Představuji si, že to bude několik věcí. Považovala bych za úspěch, když uvidíme jasný a měřitelný dopad. Dále bych si přála, aby byla nadace nezávislá na nás a fungovala s lidmi, kteří se o ni odpovědně starají. Ideálně, aby to byly naše děti a další potomci. Aby se z toho stala rodinná nadace na věky věků.
Miloš: Vidím to velmi podobně. Pro mě je důležitá ona udržitelnost a nezávislost na nás. Důležitá je také ekonomická udržitelnost, což znamená, že do ní bude třeba vložit ještě hodně peněz. Naše vize je relativně složitá v tom smyslu, že se těžko posuzuje, zda a jak moc k jejímu naplnění přispíváme. Je důležité naše kroky postupně ověřovat s lidmi, kteří k tomuto tématu mají co říct. Proto jsme se za tímto účelem již sešli například s římskokatolickým knězem Ladislavem Heryánem nebo teoložkou Mireiaou Ryškovou. Cílem je validovat, že se nejedná jen o náš pocit. Když tito lidé řeknou: „Krejníkovi tady vytvořili nadaci, která skutečně pomáhá České republice a zájem o její témata je díky ní větší. Nadace to dělá správně.“ To pro mě bude úspěch.

Rozhovor vyšel v ročence Umění darovat Filantropie & Spolupráce, kterou vydává Nadace Via a nadační fond Via Clarita. Autoři: Dagmar Goldmannová, Zdeněk Mihalco