Příběhy prarodičů nás zavazují povinností, ze které se nemůžeme vysvléci

Rozhovor vedeme krátce před tím, než plzeňský biskup Tomáš Holub požehná další pomoci Ukrajině od společnosti Post Bellum, kterou vedete. Oč jde tentokrát?
S Tomášem Holubem se znám ještě z doby, kdy byl vojenský kaplan a já voják základní služby. Požehná chladicí vůz. Abych to vysvětlil: Jsme v kontaktu s pravoslavným knězem Vasylem Vyrozubem, který loni obdržel Cenu Paměti národa. Při jeho projevu lidé v Národním divadle plakali. Prošel mučením v ruském zajetí, statečný kněz působící přímo na frontě jako duchovní mezi ukrajinskými vojáky. Je to jeden z lidí na frontě, se kterými jsme v pravidelném kontaktu a kterých se ptáme, co právě teď potřebují. Napsal zprávu, která nás vlastně ranila. Že na frontě je tolik mrtvých, že jakmile se oteplí, začnou se šířit nemoci. A proto nutně potřebují chladicí vůz na mrtvá těla. Tomáš Holub a náměstek hejtmana Jihočeského kraje František Talíř vyhlásili sbírku pod patronací Paměti národa, za několik dnů jsme shromáždili peníze a za pár dní vezeme chladicí vůz na Ukrajinu.

Co bude podle vás Ukrajina potřebovat v budoucnu?
Válka na Ukrajině dříve nebo později skončí a velkou zkouškou i pro nás bude rekonstrukce země. Nevím přesně kdy ani jak. Vím, že zraněných je tam strašně moc a budou se léčit dlouho. Děti, dospívající, osamělí lidé, kteří válce obětovali všechno a musejí žít v kulisách moderního světa. Už nyní jsou třeba armády psychologů. Připomínat jim, že žít na světě je radost. Chováme se k nim macešsky. Ukrajinci bojují za svobodu, ale do Evropy ani do NATO je nechtějí. Ukrajinci nám však houževnatě připomínají, za co má smysl nasazovat život, co jsou skutečné evropské hodnoty. Na jedné misi poblíž fronty nás v obrněném vozidle vezl ukrajinský voják, který se se mnou dal do řeči, vyzvídal jsem. Profesí je kuchař. Říkám mu, Arťome, nechceš si s námi večer sednout, popovídáme si, dáme si pivo a bude dobře, odpočineš si… Omluvil se, že na pivu už nebyl nejméně půl roku, ale jestli dostane volno, pojede za ženou a dětmi. Bylo mi v tu chvíli trapně, ten o dvacet let mladší člověk počítá s tím, že může zítra zemřít. Svůj čas pro sebe věnuje nejbližším. Shodou okolností, před několika dny nám Arťom esemeskou popsal strašnou story o Bachmutu, čelil tři dny obrovské přesile Rusů, jedna vlna za druhou. Popisoval, jak proti Ukrajincům kráčejí stovky bezduchých těl. Vycvičení vojáci obvykle mění pozice, ale tihle jdou na smrt. Absolutní neúcta k životu Rusů psychicky ničí i Ukrajince. Vidíte na nich smutek, jsou zádumčiví, řekl bych. To je asi nejtěžší budoucí úkol, naučit se žít se svými vzpomínkami a srovnat se s tím vším. Na bohaté Evropě bude vybudovat nová moderní krásná města. A na Paměti národa bude sbírat příběhy, aby se na toto ruské bezpráví, tyto jejich zločiny nikdy nezapomnělo.

Jak často jako ředitel Post Bellum na Ukrajinu jezdíte?
Vlastně málokdy, jednou dvakrát ročně, obvykle s vojenskými sanitkami a materiálem, který vezeme velitelům polních nemocnic a určitým jednotkám. Máme tým asi pěti lidí, kteří zajišťují nákupy a připravují cestu, zrovna za několik dní s námi odjíždí tři desítky dobrovolníků. Cesta se připravuje několik týdnů a nejde jen o předání speciálně upravených Land Roverů, ale obsahuje setkání s důležitými lidmi na Ukrajině. V Kyjevě mě nyní čeká například jednání s českým podnikatelem, člověkem, který na Ukrajině patří k nejbohatším. Chceme s ním mluvit o rekonstrukci země a o podpoře Paměti národa ve Lvově, kde je novinářská parta dokumentující vzpomínky a vyprávění lidí, kteří se vracejí z fronty. Tam je naše Post Bellum spíš In bello, tedy ve válce. Je to přece jen jiná práce. Kromě dokumentaristické práce ve studiu s našimi novináři ve Lvově rozjíždíme vzdělávací programy.

Kdy jste válčící Ukrajinu začali podporovat materiálně?
Od ledna 2022 jsme připravovali sbírku pro Ukrajinu, kde jsme tehdy už třetím rokem měli pobočku. Měli jsme signály, že se blíží masivní útok, že se hybridní válka Ruska proti Ukrajině bohužel promění v otevřený vojenský útok z mnoha stran. Řekli jsme si s našimi partnery ve Lvově, že jakmile se objeví ruští vojáci na jejím území, otevíráme sbírku. Nějaký čas trvá příprava, sbírku je nutné ohlásit úřadům, připravit kampaň, weby a tak podobně. Když válka oficiálně 24. února 2022 vypukla, byli jsme spolu s Člověkem v tísni první, kdo sbírku okamžitě otevřel. Během měsíce přišla obrovská spousta peněz, byli lidé, kteří posílali desítky milionů korun. Byli jsme nadšení, ale zároveň se ukázalo, že Ukrajina od nás nepotřebuje peníze, ale zbraně, obranné a ochranné prostředky, zdravotnický materiál. Zbraně nemohou nakupovat charitativní neziskové organizace, ale ostatní věci ano. Takže jsme se rozhodli po dohodě s ukrajinskou stranou pro dodávky zpočátku neprůstřelných vest a helem, vojenské optiky všeho druhu. Vybudovali jsme malou továrnu, kde pracovaly převážně manželky ukrajinských vojáků na frontě. Kompletovaly tu neprůstřelné vesty, ty jsme doplňovali vzkazy od dětí, to bylo opravdu dojemné, ukrajinští vojáci posílali z fronty nazpět videa, jak jsou vděční, že tu na ně někdo myslí. Vest bylo skoro 14 tisíc, navíc naše cena byla násobně menší než cena vest na trhu. Našli jsme způsob, jak komunikovat s ukrajinskými vojáky a jednotkami na frontě, dokázali jsme potřebný materiál rychle dopravit, kde byl potřeba. Nyní se soustřeďujeme na vojenské sanitky a vybavení polních nemocnic.

Autentické svědectví o nesvobodě má ještě jiný rozměr, než že s vámi zalomcuje svojí dramatičností, on vás totiž zavazuje. Příběhy prarodičů, sousedů, zemí, vytvářejí vztah a tím na nás kladou odpovědnost, ze které se, jak říkával Jan Patočka, nelze vysvléci. A právě tuto odpovědnost jsme cítili ve chvíli, kdy byla Ukrajina přepadena.

Jaká je souvislost mezi Post Bellum coby paměťovou institucí a materiální podporou napadené Ukrajiny?
Dvacet let sbíráme příběhy lidí, kteří za druhé světové války a komunismu nasazovali svoje životy v boji za svobodu. Jejich vzkazem pro budoucí generace je hlavně, abychom si uvědomovali hodnotu svobody, v níž žijeme. A to je vlastně nesmírně obtížné předat. Když se třeba mladším lidem snažíte vysvětlit, jak je pro nás důležitý 17. listopad 1989 a sametová revoluce, respektují to jako generační pohled, ale naši vlastní radost ze svobody jim předat neumíme. Příběh je tomu nejblíž. Autentické svědectví o nesvobodě má ještě jiný rozměr, než že s vámi zalomcuje svojí dramatičností, on vás totiž zavazuje. Příběhy prarodičů, sousedů, zemí, vytvářejí vztah a tím na nás kladou odpovědnost, ze které se, jak říkával Jan Patočka, nelze vysvléci. A právě tuto odpovědnost jsme cítili ve chvíli, kdy byla Ukrajina přepadena. Dlouze jsme nediskutovali, jestli našim přátelům ve Lvově pomáhat. Jen jsme hledali jak. Už předtím jsme pomohli disidentům v Rusku, můžeme-li je tak nazvat, mladým lidem demonstrujícím v srpnu 2018 na Rudém náměstí jako připomínku sovětské okupace Československa. Putinovy milice se na ně už tenkrát vrhly, zajaly je a byli ruskými úřady odsouzeni k vysokým pokutám, které byly pro ně finančně zničující. Vyhlásili jsme pro ně sbírku, a do týdne jsme pro ně měli něco přes tři sta tisíc korun, které jsme jim tady v Praze předali. To byla naše první zkušenost. Ta ukrajinská pomoc je nyní úplně jiná. Nejdůležitější je nyní podpořit vojáky, aby se účinně mohli bránit. Nemohu být úplně konkrétní, ale jsme v kontaktu se zpravodajskými službami, s českou i ukrajinskou armádou a s diplomatickým zastoupením, včetně vojenského atašé v Česku, a řešíme s nimi, jak pomoci rychle a efektivně.

Co vám otevřelo dveře?
Určitě to, že jsme byli jedni z prvních a vždy jsme hledali praktickou cestu, jak pomoci. Lze to snad ilustrovat na prvním dni války, čtvrtku 24. února 2022. Začala strašlivá válka, všichni jsme byli v šoku, ale Post Bellum už mělo miliony na účtu a nakupovali jsme neprůstřelné vesty. Materiální pomoc se začala shromažďovat v kanceláři Domu národnostních menšin, který sídlí ve Vocelově, malé slepé ulici blízko I. P. Pavlova. S bráchou Martinem jsme přijížděli s dodávkou plnou vojenského materiálu v hodnotě několika milionů korun. Vojenská optika, vesty, kevlarové helmy, vysílačky, to jsou drahé věci, které ukrajinští obránci potřebovali v řádu hodin. Když jsme přijížděli, táhla se tu asi třísetmetrová fronta, ulice zablokovaná auty a lidmi. Někdo nesl oblečení, jiný nakoupil jídlo, toaletní papíry, přitom Ukrajina má samozřejmě spoustu dobře zásobených obchodních center. Lidi přemýšleli, jak by mohli pomoct, což bylo dojemné, ale nevěděli jak, co mají nakoupit. Bohdan Rajčynec, zástupce ukrajinské menšiny, vyběhl z kanceláře, mával rukama a volal: „Ustupte, ustupte! Jede Paměť národa!“ A davy se opravdu rozestoupily, tleskaly, když viděly, co přivážíme. Bylo to dojemné.

Jak dlouho tohle vzepjetí trvalo?
Trvá do teď. Jen máme holt již hlouběji do kapes a také lidé mnohem více zvažují, jakou sbírku podpoří. A to je moc dobře. Vzepjetí mívá mnoho hnacích motorů. Třeba strach. A také i my jsme pociťovali v prvních dnech války strach z jaderné války. Lekaly nás různá varování. Také nám začali psát anonymové, vyhrožovat. Většinou je to dost směšné, hulváti ze sociálních sítí posílají odpudivé vzkazy, ve kterých je „hajzle banderovskej“ běžné oslovení. To nás nerozhodí. Ale když se vám ozývají lidé, které znáte, a naznačují: „Mikuláši, stalo se ti, že tě někdo sleduje? Jen se ptám, taky jsem přemýšlel, že bych založil sbírku, ale mám děti. Bojím se o ně. Bojíš se vůbec o ty svoje?“ Co je komu do mého soukromí? Vyrojily se zástupy gaunerů, kteří tím zasévají nejistotu. Sílí dezinformátoři. To oslabuje naší solidaritu.

Válka trvá už víc než dva roky. Jak se změnila práce Post Bellum?
Samozřejmě, hospodaříme s menším objemem peněz pro Ukrajinu. Ročně je to zhruba 20 milionů korun z naší sbírky pro Ukrajinu. Celkem jsme pro Ukrajinu vybrali více než půl miliardy korun. Neuvěřitelné. Vedle této zahraniční pomoci má Paměť národa obrovskou agendu dokumentaristických a vzdělávacích projektů pro školy. Paměť národa se primárně věnuje paměti, natáčení vzpomínek starých lidí a vzdělávání, je zřizovatelem gymnázia. Každý rok se v našich projektech vzdělává více než deset tisíc dětí. Ale pokud se bavíme o Ukrajině, naše práce se za ty dva roky opravdu proměnila. Už nemáme tým tzv. nákupčích, jeden dva lidé se stále věnují jen tomu vyhledávat na světovém trhu cenově dostupné ochranné vojenské prostředky: vojenskou optiku, drony, balistické brýle, rukavice, a podobně. Ten velký tým fungoval asi tak půl roku. Nyní vozíme na Ukrajinu sanitky a lékařské přístroje, jako jsou třeba plicní ventilace, osobní vojenské lékárničky, vybavujeme polní obvaziště. Nyní se rodí skvělý projekt: chceme vybudovat celou polní nemocnici. Nemohu říci kde, s kým, ani kdy ji postavíme; mohli by si to přečíst lidé, kteří se o tyto detaily zajímají. Po válce bude čas ukázat přesně, kde stála naše polní nemocnice. Jak je známo, válka se vede na zemi, ve vzduchu, na moři, ale také v digitálním informačním prostoru. Snažíme se být obezřetní.

Jak válka na Ukrajině změnila váš osobní život?
Osobní asi ne. Musím mnohem víc zvažovat, čemu a kolik věnuji času. Dělím ho na asi tak čtvrtiny. Stále jsou pro mě velmi důležité Příběhy 20. století, rozhlasový cyklus, na kterém se podílím. Tomu věnuji hodně práce. Musím sledovat práci svých kolegů, porady mě někdy tedy ubíjí, ale jsou nesmírně důležité, jako ředitel Post Bellum musím znát podrobnosti. Další částí mojí práce je rozvoj, strategické plánování, rozhovory s řediteli jednotlivých oddělení. A pak je tu zásadní a důležitá role, kterou bych nazval ceremoniálně-fundraisingovou. Mluvím s bohatými lidmi, s těmi, kteří nás chtějí podporovat, a vysvětluji, co je naším záměrem. V této zemi žijí vynikající lidé, kteří jsou ochotní podpořit obránce Ukrajiny, Paměť národa, uvědomují si, jak je to důležité. Paměť národa existuje ve společnosti dvacet let. Po celou tu dobu obíhám a v uvozovkách žebrám peníze pro Paměť národa. Jsou to tisíce lidí, kterých jsme se našimi aktivitami v dobrém dotkli, oslovili jsme je a oni nás nyní podporují, povědomí o naší značce je velice slušné. Spojují si ji s něčím všeobecně dobrým pro společnost, nadstranickým, nezávislým, občanským. Často říkají, že znají i mého otce, filozofa Daniela Kroupu. Snad i to je vizitka, že nejsme lumpové. Jako rozhlasák pracuji pod etickým kodexem, vědí tedy, že je nezatáhnu do nějaké ideologie nebo k politické straně či politikovi. Často není třeba přemlouvat a urputně vysvětlovat vzdělaným lidem, k čemu je Paměť národa dobrá. Důležité jsou rozhovory o tom, co všechno bychom pro společnost měli dělat. Bavíme se o vývoji na Ukrajině, o našich zkušenostech, o tom, co je potřeba.

Opravdu nemusíte vysvětlovat, že bránit se má smysl?
U většiny ne. Ale znám bohatého člověka, který pravidelně sportuje, pořídil si velké terénní auto a v případě nebezpečí, jak mi vyprávěl, je rozhodnutý rodinu naložit a rychle zmizet. Bohužel u většiny mladých lidí se pocit odpovědnosti k obranně vlastní země jaksi vytratil, jestli vůbec kdy nějaký byl. Máme na to i sociologický průzkum. Při takových rozhovorech mi vytane na mysli válečný hrdina, generál Tomáš Sedláček, vysoký, ke stáru slepý, nesmírně laskavý člověk, který bojoval proti nacistům na západní i východní frontě, komunisté ho v 50. letech odsoudili na pětadvacet let do pracovního lágru. Generál Sedláček by tomu boháči s teréňákem mohl naplivat do tváře. Válka na Ukrajině přinesla dramatickou změnu. Když se ve škole zeptáte osmáků, deváťáků a starších, jestli by za něco nasadili život, zamyšleně se škrábou za uchem. Ukrajina ukazuje, že takové rozhodování není jen abstrakce. Že nás možná čeká podobná zkouška. Viděl jsem v Libavé výcvik ukrajinských vojáků. Tátové od rodin se třemi čtyřmi dětmi, s pupkem, jako mám já. Úplně jsem se tam viděl. Ukrajina povolává ty, kteří mají za sebou výcvik. Byl jsem na vojně, mně by povolávací rozkaz přišel.

Jaký druh praktického vzoru, řekněme lídra, dnes společnost potřebuje?
Takového, který milým, moudrým a laskavým způsobem připomíná, že tu nejsme od toho, abychom zajišťovali své životní potřeby. Ale abychom pečovali o duši. A máme jich spousty. Konec konců to má v popisu práce každý farář. Měli bychom si uvědomit, že my sami jsme tvůrci svého života. Jednou bychom jej třeba chtěli vyprávět. Teď je příležitost stát se tzv. dějinným člověkem, být svědkem a stát se aktérem. Pomoc Ukrajině je příležitostí otevřít dveře do dějin a stát se jejich součástí.