Pro lékaře je mlčení zatraceně těžká věc

Vystudoval jste psychologii, proč jste si jako obor vybral právě paliativní péči?
Odmala jsem chodil do nemocnice, můj tatínek byl dlouhá léta ředitelem léčebny dlouhodobě nemocných v Kroměříži. První knížku od Elisabeth Kübler-Rossové, tedy psychiatričky, která se zabývala umíráním, jsem si půjčil od řádových sestřiček, které nemocnici spravovaly, přečetl jsem ji už někdy ve svých třinácti letech. Později na mě měl vliv Irvin Yalom, zastánce existenciální psychoterapie. Tvrdí, že každý člověk si v životě musí vyřešit několik důležitých témat. Smrt je jedním z nich.

Bál jste se jako dítě nebo v dospívání smrti?
První smrt, která mě skutečně zasáhla, byl odchod mého dědečka. Dodnes si vybavuji místo na horách, kde jsem byl s oddílem na skautské výpravě, když mi rodiče zprávu volali. Prvně jsem si uvědomil změnu, kterou to způsobí v životě.

Sedíme na zahradě Fakultní Thomayerovy nemocnice v Krči. Oddělení paliativní péče, kde působíte, tady sídlí v nenápadném Pavilonu F. Jak vlastně funguje?
Zkraje musím říct, že je to jeden ze tří profesních světů, kde působím. Náš paliativní tým tady je v první řadě konsiliární, tedy poradní. Působíme v celé nemocnici, ale naše zázemí je skromné a slouží hlavně pro setkávání s rodinami zdejších pacientů.

Jak přijímají rodiny pacientů zprávu, že mají kontaktovat váš paliativní tým?
Rozhodně je pořád nezanedbatelné množství lidí, u kterých to vyvolá otázku, jestli už je to s nimi opravdu tak špatné. Většinou brzy zjistí, že tato otázka není na místě. Že je spíš na místě se ptát, proč se k nám pacient a jeho rodina nedostali daleko dřív. Když lékař na onkologii nebo na interně řekne pacientově rodině, že by rád zavolal na pomoc paliativní tým, je to stvrzení vážnosti situace.

„Nedávný průzkum, který vznikl za podpory Nadace Benetheo, nám ukázal, že zhruba pouze třetina lidí v Česku rozumí, co je paliativní péče. Asi 45 procent lidí ten pojem zná, ale má za to, že se jedná hlavně o léčbu bolesti v závěru života.“

Jak lékař pozná, že vás má zavolat?
To je, překvapivě, těžká otázka, která nemá jednoznačnou odpověď. Jiná je situace u onkologického onemocnění, když už nereaguje na chemoterapeutickou léčbu a lékař si říká, že už nic dalšího nabídnout neumí. Jindy nás volají na anesteziologicko-resuscitační oddělení k akutnímu stavu, kde je člověk na hranici života a smrti. Ovšem nejraději jsme, když nás lékaři volají už ve chvíli, kdy se vlastně nic moc neděje. Lékař ale ví, že se onemocnění do budoucna bude horšit a pravděpodobně bude příčinou úmrtí. V současnosti umíráme převážně na chronická onemocnění, u nichž smrt nepřichází jako překvapení. Jsme rádi, když nás lékaři volají ve chvíli, kdy se mění plán péče o nemocného. Děláme tedy vše pro to, abychom vás vyléčili, ale jsme ochotní si připustit, že se to nepodaří. A začínáme víc řešit otázku, co je teď pro vás důležité a co byste si vy sám vlastně přál. Můžeme zkoušet další léčbu, něco vám píchnout, nebo uříznout, ale je otázka, jestli to stojí za to.

Nejspíš nezáměrně jste přešel do dialogu se mnou jako s pacientem. Paliativní péče se skutečně dá chápat jako uschopnění pacienta, aby měl svůj život v rukou co nejdéle, ideálně do posledních chvil svého života. Je to tak?
Přesně k tomu bychom se rádi dobrali. Nedávný průzkum, který vznikl za podpory Nadace Benetheo, nám ukázal, že zhruba pouze třetina lidí v Česku rozumí, co je paliativní péče. Asi 45 procent lidí ten pojem zná, ale má za to, že se jedná hlavně o léčbu bolesti v závěru života.

Nesouvisí to s tím, že z umírání v bolestech máme největší hrůzu?
Dokážeme tišit bolest na velmi dobré úrovni. Umíme zajistit, aby nikdo netrpěl nesnesitelnou bolestí, dokážeme ji přinejmenším ztlumit na snesitelnou úroveň. Ale k tomu musí ošetřující tým umět pár věcí, jako je třeba užívání opiátů.

Jak byste pojem paliativní péče vysvětlil těm, kdo jej nechápou?
Nejbližší termín by byla podpůrná péče. Cílem je podpora pacienta a jeho okolí, v první řadě rodiny a blízkých. Pro některé lidi bude taková podpora znamenat tišení bolesti, pro jiné, aby mohli ještě trávit čas na chalupě tak dlouho, jak to bude možné. A kdybych měl paliativní péči vysvětlit v jedné větě, pak je naším cílem pomoci, aby čas, který vám zbývá, byl co nejlepší. Což je pro mě definice paliativní péče.

V čem vidíte jako psycholog překážky, které v Česku rozšíření paliativní péče brání?
Nechci znít jako nějaký mudrc, ale tady už se ocitáme blízko existenciálních témat. Moje oblíbená kniha od zmíněného psychiatra Irvina Yaloma se jmenuje Pohled do slunce. Opravdu vyžaduje odvahu připustit si konečnost vlastního života. Pacientům, ale i lékařům, pomáháme, aby si ten fakt připustili. Ale zároveň pacienta v tu chvíli neopustit. Toho se lidé často bojí, že budou sami, hozeni přes palubu. Lidé nám říkají, že se nebojí smrti, ale bojí se toho, jak to bude probíhat těsně před tím. Že to bude stejné, jako když umíral jejich táta před dvaceti lety.

Dostáváme se k postavě lékaře. Pacienti spoléhají na všemocnost medicíny, lékařům samotným představa všemocnosti umožňuje odstínit vlastní emoce. Není prostor být pochybující a nejistý. Není to problém?
Lékaři si často představují, že na ně jako pacienti takový nárok klademe, ale data nám to vyvracejí. Podle výzkumů pacientům nevadí, když se jim doktor svěří, že něco neví. Byli by rádi, kdyby s nimi lékař sdílel i nejistotu. Pacienti potřebují čas si věci promýšlet. Zároveň u mladých lékařů vidíme, že jsou v tenzi z toho, že by si vlastní nejistotu připustili. Vzděláváme je v encyklopedických znalostech a ty také musejí vysvětlit. Otázka umírajícího zní často jinak: Budete tady se mnou? Můžu vám říct, čeho se bojím? Potřebujeme naučit zdravotnický systém, aby se neschovával za své znalosti, ale udělal prostor pro člověka. Jedno z největších know-how, které učíme doktory na kurzech, je mlčet. Šest let se připravují, aby okamžitě odpověděli na otázku, kterou jim položí pan profesor. A my jim najednou říkáme, že to nejlepší, co v takových chvílích mohou udělat pro pacienty, je mlčet. A zůstat s nimi v tom tichu. Pro doktory je to zatraceně těžká věc. Neuhnout a nezačít se vymlouvat, že ještě uděláme tohle vyšetření, a ještě to probereme támhle v IKEMu… Máme od lékařek a lékařů vynikající zpětnou vazbu, že jim taková schopnost mění dynamiku s pacientem. Ale nejsou na to připravovaní.